Je prosinec a spousta rodičů řeší stejné dilema. Chceme být k dětem fér, zakládáme si na upřímnosti, a najednou po nás společnost chce, abychom jim vykládali báchorky o neviditelném batoleti, co nosí dárky.
Navíc, pokud nejste věřící, narážíte na další bariéru: Ježíš je křesťanský symbol. Proč ho tahat do rodiny, která do kostela nechodí? Je to pokrytectví? Je to lež? Nebo je v tom něco víc, co nám uniká?
Odpověď zní: Je to trénink. A dost důležitý.
Ježíšek není Ježíš (alespoň ne pro děti)
Pojďme si to narovnat hned na začátku. Pro teologa je Ježíšek syn Boží. Pro české dítě je Ježíšek kulturní kód.
V českých obývácích došlo k zajímavému oddělení. Z náboženské postavy se stal abstraktní princip obdarování. Když dítěti říkáte o Ježíškovi, neučíte ho katechismus. Učíte ho, že dárky se „neobjevují“ jen proto, že jste vytáhli kreditku. Učíte ho, že existuje síla (říkejme jí štědrost nebo láska), která je neviditelná, ale má reálné dopady.
Pokud se bojíte, že tím popíráte svůj ateismus, nemusíte. Ježíšek v tomto pojetí není o víře v Boha, ale o víře v to, že na nás někdo myslí, i když ho nevidíme.
Rozdíl mezi lží a mýtem
Jako dospělí, často děláme chybu, že na dětský svět aplikujeme naše dospělácká měřítka pravdy.
Lež slouží k tomu, abychom někoho oklamali ve svůj prospěch nebo se vyhnuli průšvihu.
Mýtus (hra na Ježíška) slouží k tomu, abychom dítěti zprostředkovali zážitek, který by jinak nepochopilo.
Dítě do cca 7 let žije v magickém myšlení. Jeho mozek nerozlišuje ostře mezi realitou a fantazií. Pokud mu tuto fázi „ukradneme“ příliš brzkou realitou, neuděláme z něj dospělého. Jen mu vezmeme prostor, kde si může bezpečně trénovat kreativitu. Český Ježíšek je v tomhle geniální – nemá tvář, nemá červený kabát jako Santa. Dítě si ho musí představit. To je masivní fitko pro dětský mozek.
Lekce vděčnosti bez ega
Tohle je pragmatický důvod, proč tu hru hrát. Když dítě ví, že dárky jsou od táty a mámy, vzniká tam transakce. „Naši mi koupili LEGO -> mají peníze -> jsem jim zavázán.“
Když dárky nosí Ježíšek, ego dárce ustupuje do pozadí. Učí to jednu z nejtěžších lekcí: Radost je v samotném aktu dávání, ne v tom, že mě někdo poplácá po zádech. Vy jako rodiče se vzdáváte uznání za ten nejdražší dárek ve prospěch dětského úžasu. To je lekce pokory pro vás a lekce čisté radosti pro ně.
Jak z toho ven, až to praskne?
Většina rodičů se bojí momentu odhalení. „Až zjistí, že jsem lhal, nebude mi věřit.“ To se stane jen tehdy, když to v ten moment blbě vykomunikujete.
Až dítě přijde s tím, že Ježíšek neexistuje, nepopírejte to. Povyšte ho.
Řekněte mu: „Máš pravdu. Prokoukl jsi to. Ježíšek není jeden člověk. Je to štafeta. Doteď jsi byl ten, kdo přijímá. Ale protože už jsi velký/velká, můžeš se teď stát Ježíškem ty. Teď je řada na tobě, abys pomohl udržet kouzlo pro mladšího bráchu/ségru.“
Tím z „odhalené lži“ uděláte rituál dospělosti. Dítě se nebude cítit podvedené, ale zasvěcené do tajemství dospělých.
Závěr pro rodiče
Nemusíte dětem lhát do očí, pokud se vám to příčí. Ale neberte jim možnost věřit v něco, co je přesahuje. Svět faktur, povinností a tvrdé reality na ně čeká za rohem a uteče jim to rychleji, než si myslíte.
Ježíšek není o náboženství. Je to lekce důvěry v neviditelné dobro. A tu v životě budou potřebovat, ať už budou věřit v cokoliv.
