Začíná to nenápadně. První reklamy, první otázky u večeře: „Už víš, co koupíš rodičům?“ Než se nadějeme, jsme uprostřed tichých závodů. Kolega se zmíní o drahém kávovaru pro ženu, švagrová plánuje nový tablet pro tchána. A v nás roste tlak.
Tenhle tlak pociťujeme všichni, bez ohledu na stav účtu.
Pokud máte hlouběji do kapsy, je to čistý stres. Snažíte se držet krok, i když na to nemáte. Cítíte se provinile, že kupujete „jen“ knihu, když ostatní nosí elektroniku. Často to končí zbytečným dluhem, který splácíte ještě v březnu.
Pokud naopak peníze řešit nemusíte, past je jiná, ale stejně nepříjemná. Očekává se od vás, že budete „ten, kdo dává velké dary“. Utrácíte, protože můžete. Ale kolikrát jste koupili drahou věc jen proto, abyste měli splněno? Stalo se z toho placení výkupného, ne radost.
V obou případech prohráváme. Svážeme hodnotu vztahu s cenovkou na krabici. Vánoce se mění z rodinné sešlosti na přehlídku finančních možností. A to je prostě špatně.
Příběh dvou sourozenců
Podívejme se na Petra a Janu. Oba jedou na Vánoce k rodičům. Petr je úspěšný manažer. Nemá čas, ale má peníze. Jejich otci, vášnivému kutilovi, koupil nejnovější sadu aku nářadí za dvacet tisíc. Je to drahé, je to kvalitní, je to „pořádný“ dárek.
Jana je učitelka ve školce. Peněz nemá nazbyt. Ví ale, že otec už měsíce nadává na vrzající branku u zahrady a že si stěžoval, že se mu v dílně povalují staré fotky z mládí, které nemá kam dát.
Přijde Štědrý večer. Otec rozbalí Petrovu sadu. „Jé, děkuju, to je… to je moc,“ řekne a krabici odloží. Je rád, ale v jeho dílně už leží dvě podobné sady, které sotva používá.
Pak otevře dárek od Jany. Uvnitř je obyčejná dřevěná krabice. Když ji otevře, zjistí, že Jana strávila víkend tím, že mu starou, rezavou plechovou krabici od nářadí zrenovovala. Obrousila ji, natřela a udělala z ní perfektní box na jeho staré fotky. Vedle leží malá obálka s poukazem: „Tati, v sobotu přijedu a tu vrzající branku spolu konečně spravíme.“
Otec se rozbrečel. Ne kvůli krabici. Ale proto, že Jana ho doopravdy poslouchala. Věnovala mu to, co Petr za peníze koupit nemohl: svůj čas a zájem. Petrovi došlo, že jeho drahý dárek byl vlastně jen líná zkratka.
A co dárky pro děti?
Speciální kategorií jsou děti. Tady je tlak reklamy a okolí největší. Máme pocit, že pokud pod stromečkem nebude ta velká, drahá, interaktivní věc z televize, selhali jsme. Že své děti zklameme. Skutečnost je ale úplně jinde.
Vzpomeňte si, jak si dítě často déle vyhraje s obří krabicí, ve které dárek přišel, než se samotnou hračkou. Děti nepotřebují být zavalené hromadou drahého plastu, který je za týden přestane bavit. To, co si pamatují a co doopravdy potřebují, je čas strávený s vámi.
Místo tabletu za pět tisíc jim dejte „poukaz“ na odpoledne v lese, kde budete společně stavět bunkr. Místo obří stavebnice jim věnujte večer, kdy vypnete telefony a budete si jen stavět z kostek, které už máte. Darujte jim vzpomínku a vaši plnou pozornost, ne jen další věc, která skončí rozbitá pod postelí.
Změňte otázku
Místo „Kolik do toho mám investovat?“ se letos zeptejte: „Co tomu člověku reálně pomůže nebo udělá radost?“
Často zjistíte, že ty nejlepší dárky jsou zadarmo nebo stojí pár korun. Je to o nápadu, ne o rozpočtu. Pleteme si dávání dárků s utrácením peněz. Skutečný dárek je důkaz, že jste dávali pozor.
Přestaňte tedy soutěžit. Je jedno, jestli dáte svetr za pět stovek, nebo mobil za třicet tisíc. Pokud je to dárek „na sílu“, aby se neřeklo, je to vždycky špatně.
Letos zkuste jednu věc. Napište si rozpočet, kolik si můžete dovolit utratit, a toho se držte bez výčitek. To je váš strop. Pak si ke každému jménu napište tři věci, které ten člověk v posledním půlroce řešil. Na co si stěžoval? Co ho baví? Z čeho měl radost?
Možná zjistíte, že nejlepší dárek pro kamarádku není drahý parfém, ale poukaz na dvě hodiny vašeho času, kdy jí pohlídáte děti, aby si mohla jít v klidu zaběhat. Možná váš partner neocení hodinky, ale to, že mu konečně protřídíte a spravíte nářadí v garáži.
To je dar, který se penězi vyvážit nedá. A tenhle druh dárku si může dovolit dát úplně každý.
