Představte si, že stojíte uprostřed kuchyně a jste naštvaní. Fakt naštvaní. A křičíte na jídelní židli, že je k ničemu, protože si na ni nemůžete pohodlně odložit talíř s polévkou a příbor. Že se na ni prostě nevejde celá večeře pro čtyři lidi.

Zní to jako scéna z blázince. Je to přece židle. Je určená k sezení. Koupili jste si ji, protože jste chtěli sedět.

Ve vztazích ale přesně tuhle absurdní věc děláme denně.

Na Facebooku jsem nedávno použil příměr, že si vybereme židli, a pak se na ni zlobíme, že to není stůl. Pojďme se na to podívat v praxi, bez obalu a na rovinu.

Příběh Evy a Martina (a rozbité židle)

Seznamte se s Martinem. Martin si našel Evu. Když ji potkal, byla přesně to, co hledal. Byla energická, společenská, „motor“. Pořád něco vymýšlela, plánovala víkendy, mluvila za oba, když byli ve společnosti. Martin je pravý opak – klidný, tichý, rád si čte a potřebuje svůj prostor. Evina energie ho fascinovala. Byla jako oheň, u kterého se mohl hřát. Byla to skvělá „židle“ – pevná, spolehlivá, přesně tam, kde ji chtěl mít.

Jsou spolu pět let. A Martin je naštvaný.

Najednou mu vadí, že Eva moc mluví. Vadí mu, že plánuje víkendy a nenechá ho „dýchat“. Vadí mu, že je ve společnosti středem pozornosti.

Martin teď totiž zjistil, že by se mu vlastně víc hodil „stůl“. Někdo klidný, kdo bude doma, kdo si s ním bude mlčky číst a nebude mít potřebu každý pátek někam vyrážet.

A tak začne Martin dělat to, co děláme všichni. Začne tu „židli“ předělávat.

Začne Evě vyčítat její povahu. „Nemusíš pořád mluvit.“ „Nemohla bys být aspoň chvíli v klidu?“ „Proč zase musíme někam chodit?“

Martin se nesnaží o kompromis. Martin se snaží pilkou na železo uříznout opěradlo židle a přimontovat na ni desku, aby z ní byl stůl.

Výsledek? Eva je zmatená, nešťastná a má pocit, že je „špatně“. Cítí tlak, aby se změnila v někoho, kým není. A Martin? Ten je akorát frustrovaný, protože má doma rozbitou, rozviklanou židli, která se zoufale snaží tvářit jako stůl, ale k sezení už taky moc není.

To nefér očekávání

Tohle je jádro problému. Většina z nás si vybere partnera pro určitý soubor vlastností. Vybereme si „židli“, protože se nám líbí její tvar, materiál a to, jak se na ní sedí.

Problém je, že po čase zjistíme, že potřebujeme i „stůl“. A místo toho, abychom si ten stůl buď pořídili (našli kompromis, nebo si uvědomili, že potřebujeme jiný vztah), začneme tlačit na tu původní židli, aby se laskavě roztáhla a změnila svou funkci.

Chceme, aby ten tichý introvert byl najednou bavičem společnosti. Chceme, aby ta energická manažerka byla najednou submisivní a klidnou hospodyňkou. Chceme, aby ten flegmatik, kterého jsme milovali pro jeho klid, najednou projevoval vášnivé emoce.

Chceme nemožné. Chceme, aby židle byla stolem, ale zároveň zůstala židlí. A to je podvod. Je to nefér vůči tomu druhému a je to nefér vůči sobě, protože se odsuzujeme k věčné nespokojenosti.

Co s tím?

Žádné zázračné rady neexistují. Není to o „přijetí“ ve smyslu pasivního utrpení. Je to o férovém pohledu na věc.

Až budete mít příště chuť partnerovi vyčíst něco, co je prostě jeho přirozenou součástí – tu vlastnost, která tam byla vždycky – zastavte se.

Vezměte si papír (nebo jen myšlenku) a přestaňte řešit, co ten druhý nedělá nebo jaký není.

Místo toho si velmi konkrétně vybavte tu jednu věc, kvůli které jste s ním chtěli být na samém začátku. Tu jednu vlastnost té „židle“, která vám imponovala. Byla to jeho spolehlivost? Její smích? Jeho klid? Její energie?

A pak si položte férovou otázku: „Stojí mi ta židle za to, abych si k ní prostě jen dokoupil stůl?“ (Přeneseně: abych tu chybějící věc našel jinde – u přátel, v koníčcích, nebo ji prostě oželel?)

Nebo zjišťujete, že už židli nepotřebujete a nutně potřebujete jen stůl?

Přestat si lhát do kapsy je ten nejtěžší, ale jediný funkční krok. Buď tu židli chcete takovou, jaká je, a přestaňte ji ničit. Nebo se s ní rozlučte a jděte si hledat stůl. Ale chtít po židli, ať je stůl, zatímco na ní sedíte, je cesta do pekla pro oba.